Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close

Nikdy neříkej nikdy

I já si kdysi říkal, že nikdy nebudu běhat. Už od dětství, když jsem se musel na pionýrském táboře zúčastnit jakéhokoliv běhu v rámci utužení kolektivu a fyzické zdatnosti, mi vyskakovaly pupínky. Ne jinak tomu bylo i v pozdějších letech i na střední škole, kdy každá hodina tělesné přípravy zaměřená na běžecké disciplíny byla mojí noční můrou. 

Ani během let mého působení v armádě jsem v běhu nenašel zalíbení a kdykoli to bylo možné, tak jsem si raději místo 12 minutového běžeckého přezkoušení raději zvolil plavání. Ovšem v roce 2016 přišel nečekaný zlom.

Po odchodu z armády, neboť nade mnou nevyšel žádný imaginární bič, jsem hodně zlenivěl a směřoval svoji zájmovou činnost ke gastronomii, tedy spíše ke konzumaci a to s heslem: „Čím víc, tím líp.“

Postupem času jsem se dopracoval na váhu, za kterou by se nestyděl žádný sumo zápasník, neboť když něco dělám, tak to dělám pořádně a mých 176kg tomu odpovídalo.

Leden 2016 se stal v tomhle ohledu zlomový. Tehdy nečekaně odešel za duhový most můj pes. Ačkoliv jsem si to nijak nepřipouštěl, tak tahle událost mě hodně zasáhla a měla výrazný vliv na moje zdraví, které se začalo rapidně zhoršovat během několika týdnů.

K vysokému tlaku, zhoršujícímu se zraku a dalším neduhům se přidala i cukrovka 2. typu, která hrála v tom všem zásadní roli. U lékaře mi naměřili 6-ti násobek hodnoty zdravého člověka a paní doktorka mi bez dlouhého přemýšlení, vzhledem ke stavu v jakém jsem byl, nasadila okamžitě inzulín.

Vidině 3x denně si píchat injekce do břicha jsem se chvíli vzpíral, ale nakonec jsem za ně byl šťastný. Mezitím jsem projížděl různé články na internetu, abych zjistil, jak zákeřný může diabetes být a jak umí člověku zatočit s životem a jaké následky pro něj může mít. Postupně jsem se proklikal i k informacím, které hovořily o případech, kdy se některým pacientům podařilo dostat cukrovku tak pod kontrolu, že mohli nakonec fungovat i bez inzulínu nebo případných léků.

Ošetřující lékařka neoplývala stejným optimismem jako já, ale nadmíru mě v mém snažení podpořila. Po několika měsících jsem od inzulínu přešel na léky a nakonec i jich se mi podařilo zbavit. Velkou míru zásluhy na tom má právě běh. Strach mě udržuje u běhu.

Běžecké začátky nebyly vůbec snadné, i když se mi zdálo, že na tom přeci nemůže být nic složitého. Na internetu a v televizi jsem četl a viděl, jak to všem krásně běhá na pohodu, ty časy, ty vzdálenosti, v horku, v zimě, do kopců.

Po tom, co se můj zdravotní stav výrazně zlepšil a já shodil i pár nadbytečných kilogramů, jsem si řekl, že tedy to své zchátralé tělo také rozpohybuju a jednoho krásného květnového odpoledne jsem se vydal na běžeckou stezku odvahy. Asi ani nemusím psát, že po necelých 150m jsem padl za vlast. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to nebude úplně tak jednoduchá záležitost a že chvíli potrvá, než opravdu začnu alespoň vzdáleně běhat.

Jako blesk z čistého nebe se mi dostal do rukou plán: Začni běhat z chůze za 4 týdny. Čtyři týdny? To uteče jak voda a pak pofrčím jak Zátopek. Přestože v té době jsem měl už o dost kilogramů míň, tak i tak nebylo snadné se plánu držet, takže některé dny jsem opakoval třeba dvakrát nebo i třikrát, než jsem se posunul o další den.

Po skončení plánu jsem si dal za cíl, aby to moje snažení někam směřovalo, uběhnout svých prvních 5 kilometrů a jako motivaci jsem se přihlásil na zážitkový závodní běh Zombie Run v Praze. Samozřejmě, že s jídlem roste chuť, i když mi to všichni kolem říkali, tak já tomu moc nevěřil.

Další logický cíl bylo stáhnout „pětku“ pod 30 minut a samozřejmě dát i svoji první desítku. Někomu se může zdát, že tohle nejsou žádné velké cíle, ale ne všichni se rodí v Keni a s běžeckým genovým fondem. Běhání mě natolik chytlo, že nakonec se zadařilo stlačit pětku pod třicet a i desítku pod hodinu. Samozřejmě, že to všechno vyžadovalo trochu úsilí a disciplíny.

U mě hlavně disciplíny v jídle, která je pro mě alfou a omegou a odráží se i v mém běhání. Zásadní je u mě pestrá a pravidelná strava, ať už kvůli udržení si váhy a optimálního zdravotního stavu, ale i k běhání. Občas se stane, že ulítnu a mám i nějaký ten prasečí den, což se pak hodně těžko rozběhává. Nejhorší je, když z jednoho takového dne se stanou dny dva nebo i dnů víc.

Již od dětství miluju jakékoliv sladké jídlo, až jsem si na sladkém vybudoval závislost a jako k závislosti k tomu musím i přistupovat. Je to prostě jak s vyléčeným alkoholikem. Tomu také nemůžete nalít panáka a říct mu: Jeden ti neublíží.

Hodně mi v začátcích pomohly běžecké skupiny na Facebooku, ale i jednotliví běžci, kteří měli už letité zkušenosti s běháním a rádi poradili a povzbudili mě v začátcích, kdy tempo 8:30 na kilometr bylo u mě standardní.

V knihách, časopisech a na internetu je hromada informací, které začínající běžec není schopný vstřebat a tak jsem výše zmíněné rady uvítal.

Postupně začal prodlužovat svoje výběhy, buď jsem běžel o něco dál, nebo o něco déle a postupně navyšoval. Abych se alespoň trošku zrychlil, bylo nezbytné se vydat za hranice komfortní zóny, a tak jsem zakomponoval do svého běhání i intervaly. Vyzkoušel jsem pár druhů intervalových tréninků, ale mými nejoblíbenějšími se staly intervaly 30-20-10. Občas se stane, že ne vše se zcela daří tak, jak by si člověk představoval a jak si plánoval.

Minulý rok, co se týká běhu a věcí s tím spojených, se ne úplně vydařil. Hlava dokáže přimět člověka překonávat ty nejtěžší překážky, ale dokáže ho zároveň i srazit až skoro na dno. Bylo potřeba zresetovat systém a k tomu pomohl zase běh a bezva parta, kterou jsem díky běhání objevil.

Cíl byl dán, a to půl maraton 18.5.2019 v Karlových Varech. Vše jsem podřídil tomu, abych se od začátku února připravil na květnovou půlku a alespoň se vztyčenou hlavou doběhl do cíle. Tajným přáním bylo doběhnout pod 2:30 hod.. Nutností bylo zbavit se nadbytečných kilogramů, které jsem si hezky uskladnil během minulého roku, takže opět disciplína ve stravování.

K tomu pravidelné běhy s Janou kolem Mosteckého jezera a výzva, že každý běh bude minimálně 10 km nebo víc. Po měsíci se k nám přidali Michal s Káťou a ve čtyřech jsme se společně připravovali do Varů.

Pomalé delší běhy 12 – 16 km jsme občas proložili kratším rychlejším během na 6 – 8 km nebo v rámci delšího běhu jsme zařadili fartlek. Tehdy jsem si uvědomil, že skutečně platí úsloví, že cesta je cíl.

Jednotlivé výběhy jsme víc než trénink na půlmaraton vnímali jako kamarádské setkání, u kterého jsme si i zaběhali. Půlmaraton ve Varech se vydařil. Všichni jsme zdárně doběhli do cíle a i se mi podařilo doběhnout o kousek rychleji, než jsem si původně stanovil.

Běh mě podruhé vrátil zpět do života. Prostřednictvím běhu zažívám spoustu krásných chvil, poznávám nádherná místa a zákoutí, kam bych se jinak nikdy nepodíval. A to nejdůležitější – díky běhu jsem poznal a stále poznávám spoustu úžasných lidí, kteří mi jsou motivací, podporou a inspirací a které spojuje jedna obrovská vášeň a to vášeň pro běh.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Scroll To Top
We use cookies to improve your experience on our website. By browsing this website, you agree to our use of cookies.