Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close

Nic není nemožné, aneb jak jsem se zbláznila…

Jeden nápad, možná bláznivý – tři dny, sto padesát jeden kilometr, čtyři tisíce tři sta třicet nastoupaných metrů, jeden puchýř, odřená záda, překonání pár krizí, úžasné zážitky, krásná příroda Orlických hor a Krkonoš, mnoho fotografií, uchvacující výhledy a panoramata, desítky litrů vody, krásné chvilky vítězství sama nad sebou, nová láska k dlouhým běhům, to jsem zažila já…

Je srpen 2015 a já jsem rok po porodu mého třetího syna. Mám o 18 kg víc, než bych si přála, při zavazování tkaniček u bot nemohu dýchat, funím do kopce, zrcadlo považuji za svého největšího nepřítele. Co s tím? Není nikdo jiný, kdo by to mohl změnit než já. Už před porody dvou mladších raubířů jsem popobíhala, ale kdo má tahat takový kolos?! Volám kamarádce, výživové poradkyni a rozjíždí se kolotoč měření, jídelníčku a návratu k běhání. Za měsíc je dole prvních 5 kg a běhání začíná jít lépe. Za rok 2016 naběhám 1958 km, za rok 2017 už 2356 km, ale to bych předbíhala….
8. dubna 2017, den po mých dvaačtyřicátých narozeninách mi moje kamarádka Kačka, se kterou často běháme delší běhy, napsala zajímavou zprávu: „Z České Třebové na Sněžku to je symbolických 100 mil, a to je prostě znamení, celé po turistických trasách, jednou bych to chtěla běžet vcelku, ale to až za spoustu let, co budu trénovat ale napadlo mě začít pomalu za světla prozkoumávat trasu, napoprvé si to dát za tři dny, doprovod poveze věci, spaní někde po cestě, s pauzami na oběd a svačiny, prostě si to užít, nechceš se přidat?“ Moje odpověď byla jasná: „Určo, tyhle nápady jsou pro mě, jak dělaný.“ A vše bylo rázem domluveno…. do čeho jsem se to vlastně uvrtala, mi došlo mnohem později, nehledě na to, že můj nejdelší běh byl doposud pouhých 32 km, zatímco Káťa má na svém kontě dva maratony a jeden Valašský hrb o délce 55 km. Vždyť já ani nevím, jestli uběhnu 50 kilometrů za den, natož pak víc než 150 kilometrů za tři po sobě jdoucí. Času dost, proč se tedy stresovat už teď?!

V červnu mi spoluběhna posílá mapu a domlouváme si schůzku, abychom dořešily podrobnosti co, kdy, jak?! Na schůzce volíme termín a zjišťujeme, že trasa vede přesně kolem naší chalupy v Orlických horách (49.kilometr), tedy první nocleh je jasný, druhý vybíráme v Úpici v chatce v kempu Radeč (110.kilometr) a třetí po doběhu v kempu v Černém Dole. Plánovač tras na mapy.cz nám naši cestu vyhodnotil jako výlet po okolí 151 km 🙂 Upřímně, už se nemůžu dočkat. Termín stanoven na 3.8. – 5.8. 2017.

Den D je tu, ale aby to nebylo tak jednoduché, před necelým týdnem na závodech jsem uklouzla a maličko si načala stehenní sval. Mám ho tedy díky odborné pomoci kamarádky Lucky zatejpovaný a není to žádná hitparáda. Do toho jsem si vymyslela restart organismu v podobě Whole 30, tedy musím dopředu navařit, protože nejím žádnou mouku, přílohy, luštěniny, mléčné výrobky, sladkosti…. Budeme s Káťou dobrá dvojka, ona vegan a já paleo strava. Ještě balím zbytek rodiny, protože oni nám budou dělat “doprovod”, což znamená, že povezou věci na převlečení a jídlo na další dny, vždy budou čekat v místě noclehu.

Jelikož každá startujeme z opačného místa našeho městečka, sraz máme na odbočce ke Floriánovi směr Skuhrov. Je to zvláštní pocit, dnes jsem doma a pozítří budu stát na vrcholu naší nejvyšší hory, tedy alespoň doufám. Počasí je krásné, proto volím tílko a běžeckou sukýnku, botky Inov 8, do batůžku litrová láhev vody, kterou budu nesčetněkrát doplňovat, datle, krabičku s oříšky a brusinkami, 2 whole tyčinky, MP3.

Do Žamberka (30. km), kde je plánovaný oběd, poběžím na jídlo ze snídaně – volská oka ze 3 vajec a banán. Ještě poslední instrukce chlapům, hodinky, mobil a jde se na to. Pocity smíšené – nesmírně se těším, dobrodružství, to je moje, ale taky se bojím, co když to nedám? Co když Káťu zklamu? Co když noha nevydrží? Ale kuš, kdo se bojí, s… v síni, a to já nedělám…. vybíhám, sluníčko svítí…, ještě cestou potkávám kámoše, který mi říká něco ve smyslu, že vážně nejsem normální a že mi drží palce.

Jsem na domluveném místě, za chvíli přibíhá Káťa, startovní foto nesmí chybět, nádech, výdech a start. První část cesty známe, proto si myslíme, že připravený itinerář nebudeme potřebovat. Opak je pravdou, mezi Skuhrovem a Horákovou kaplí (10.km, to nám to pěkně začíná) se nám z neznámých důvodů ztrácí modrá turistická značka, bloudíme kopřivami vyššími než já, skáčeme přes kaluže a nakonec mě Kateřina donutí vydrápat a posléze se spustit z jakéhosi krpálu s tím, že tam někde je modrá, to ještě netuším, že to není zdaleka naposledy. Zanedlouho bloudíme znova. Totálně zarostlá cesta, zřejmě frekventovaná, prodíráme se houštím, naštěstí jen kilometr, sbíháme do Dolní Dobrouče, kde doplňujeme tekutiny a s pár kousky datlí i energii. Vybíráme jediné stinné místo za zdí benzínové pumpy, které, dle nás, slouží většinou k vykonávání úplně jiné potřeby, ale je nám to fuk. Pokračujeme v cestě a přibíháme k rybníku Šušek, zouváme boty a chladíme nohy po odběhnutí prvního půlmaratonu. Kolik nás jich ještě čeká?! Probíháme Písečnou, kde mi milá paní dotáčí vodu a jen tak mezi řečí se ptá: „Kampak běžíte?“ Moje odpověď ji málem povalí. Jen popřeje šťastnou cestu a usmívá se. Co se jí asi honí hlavou? Její výraz mluví za vše.

Blíží se Žamberk, tam je naplánovaná zastávka na oběd, začínám mít hlad, od oběda nás dělí pouhých 6 kilometrů, krize je tu a později zjistím, že byla jediná za celé tři dny. Písečná je rázem přejmenována na nepublikovatelný pojem a řekla bych, že jí to už navždy zůstane. Snažím se díky MP3 odpojit své myšlení od hodinek na ruce, od hladu, od krize, odpojit se od unaveného těla. Když vidím náměstí, vrací se mi ztracená energie. Obědváme, Káťa zeleninový salát s grilovaným tofu, já flákotu se zeleninou. S plným žaludkem se do nás vrátila síla, vyrážíme dál, ani nám nevadí, že začíná pršet. Je potřeba se svlažit. Prší celých 8 kilometrů, které nás vedou do Rokytnice v Orlických horách, tady už to znám. Vím, co mě čeká. Sice se mi vybila MP3, ale to už musím dát. Občas přejdu do chůze a cestou žvýkám tyčinku z datlí a ořechů. Když probíháme Souvlastní, je mi jasné, že nás kilometr dělí od mísy plné melounu a milionů otázek.

Kluci nám zafandí do pomyslného prvního cíle. V rychlosti připravujeme batohy a oblečení na zítra, večeříme, koukáme do mapy, nabíjíme potřebnou techniku, děláme ze sebe lidi a po vylíčení všeho důležitého, uleháme. Dnes jsme uběhly 48,5 kilometru, nastoupaly 950 metrů za 5 hodin 54 minut. Horší bude zítřek, čeká nás nejdelší den…
Ráno vstávám před sedmou, abych si připravila snídani – míchaná vajíčka a zeleninový salát, do batohu ukládám ořechovo – datlové tyčinky, oříšky s brusinkami, jablko a pití. Udílím poslední nutné informace a za fandění rošťáků vybíháme vstříc světlým zítřkům, tedy poslední etapě.

Od kempu v Úpici, kam směřujeme, nás dělí 60 kilometrů. Trasa z chalupy vede kolem Kovárny, Valčenky do kopce, až na Luisino údolí, které je ideálním východiskem pro výstup na Velkou Deštnou, tam ale letos neběžíme, tedy odsud klesáme dva kiláčky po modré do Deštného a pokračujeme na Šerlišský mlýn, kde já, závislák, dávám jedno rychlé kafe na stojáka, zároveň zde využijeme, na dlouhou dobu poslední, nepřírodní toaletu. Modrá turistická značka nás vede do Olešnice v Orlických horách, zde rychle slupnu pár datlí a oříšků, ještě naposledy mrkneme do mapy a pokračujeme směr Polsko, přes které běžíme do České Čermné.

Už dopředu Kačka avizuje obavu z polského bloudění, která se velmi rychle naplní. Nejprve selže technika – mobil, mapy, signál, či co ještě, naštěstí potkáváme sympatického mladíka, který nás posílá nejprve na prohlídku Japonských zahrad (ty pro dnešek vynecháme, máme toho nějak moc) a posléze i správným směrem. Další problém je značení, tedy spíše není, prostě neexistuje. Ještě štěstí, že jsme neselhaly my. Statečně se vydrápeme proti kopci, kde máme za úkol najít patníky, tedy hranici. Tady se ze spánku probouzí technika a po nápovědě znovuobjevujeme ztracenou modrou značku, která nás úspěšně doprovodí až do restaurace v České Čermné na velmi očekávaný oběd. Ještě nás tu čeká jedno nemilé překvapení – kuchař z technických důvodů přijíždí později, čímž nás zdrží, a to nám v závěru dost zkomplikuje den. Nasyceny a napojeny, bohužel s více jak hodinovým zpožděním, vyrážíme opět směr Polsko.

Náš další mezi-cíl je Náchod, když se v dálce objeví náchodský zámeček vršku kulatého, Káťa, která zrovna prochází krizí kvituje, že k němu na ten kopec nemusíme, ale to si jen myslí. Ještě, než seběhneme do města, zahlédneme v dáli obraz krasavice naší nejvyšší – tam už zítra, snad. V Náchodě, který je přejmenován díky Kátině krizi na Záchod, se napojíme na červenou značku, po které pokračujeme kolem rybníků Piccolomini a Špinka, kde ještě narychlo čerpáme tekutiny a lehce svačíme, do Červeného Kostelce a k Devíti křížům. Je to ještě pár kilometrů a už se začíná smrákat. Zatímco ostatní se chystají vyšňoření za zábavou, či popíjejí u chatek a pokřikují na nás: „Ahoj holky, kam běžíte?“, my stále, už druhý den děláme to, co někteří dělali naposledy na základní škole.

Do Úpice dobíháme až za tmy, do kempu do chatky, která má naštěstí sprchu i WC, se dostáváme v 21:30. Dnes jsme daly 60 km, nastoupaly 1400 m za 8h 20min. Musíme ošetřit puchýře, já naštěstí jen jeden, dobít techniku, udělat ze sebe krasavice – umýt si vlasy a tak, protože zítra, a teď už vím, že to dáme, doběhneme na Sněžku. Je to zvláštní pocit, včera jsem byla doma, zítra budu na Sněžce. Ještě ovšem nesmím zapomenout, že v chatce jsou palandy, malí kluci by mohli spadnout. Nepřála bych vám vidět, jak se leze po 108 km nahoru, zkuste to 🙂

Ráno vstáváme s úsměvem, tělo bolí, přiznávám, hlavně, než se rozhýbu, snídám tuňákový salát a obouvám botky z prvního dne, které ještě rychle dosouším na sluníčku, protože mi je chlapci zapomněli vyndat ze sáčku. Ano, nevoní, ale to je fuk, bosa nepoběžím. Do batohu jako již obvykle datle, ořechy, tyčinky, jablko. Ještě pusinky pro štěstí od mých zlatíček, zejména třináctiletý puberťák je nadšen, když se k němu blížím, a hurá na to, dnes naposledy. Není to škoda?

Na prvních 22 km, které skoro celé vedou po silnici volíme strategii dálkových běžců, tedy 4 minuty běh (snad nejdelší čtyři minuty v mém životě), 1 minuta chůze, nechceme se vůbec zastavovat, aby to nedopadlo jako včera, díky tomu se celkem rychle dostáváme do Trutnova a Horního Starého Města, tady konečně po drobném bloudění uhýbáme do přírody. Začínáme stoupat až k Rýchorské boudě (134.km), kde je plánovaná zastávka na oběd. Tady potkávám kamaráda (jak je ten svět malý), který nás velmi potěší a podpoří před dalším a posledním úsekem cesty. Vždycky, když si myslíme, že jsme něco nastoupaly, přichází seběh, škoda, že jsou naše nohy už unavené, to by se to běželo. Jsme v Horním Maršově, přemýšlíme, jestli nekoupíme místní zámeček, ale nakonec se nechceme zdržovat a pokračujeme dál. Část cesty, která vede na Spálený mlýn, je nádherně běhavá, ačkoliv moje nohy už s tím úplně nesouhlasí. Nejhorší je, když se zastavím na pití či jinou potřebu, ale čeká nás už jen 8 kilometrů. Stoupáme k Portášovým boudám, je to spíš turistika, ale snažíme se pořád držet nějaké tempo, svačíme cestou, nezastavujeme skoro vůbec, nad Portášovými boudami poprvé na rozcestníku vidíme nápis: SNĚŽKA 5,5 km, krasavice naše se blíží, cítím to, přichází další vlna energie – endorfíny, radost, Růžohorky, Kátina srdcovka a 3,5 km do cíle.

Další krátký seběh a poslední kilometr přímo na vrchol – schody, kameny, bolí to bolí, ale kdesi uvnitř se dere ven ta síla, kterou mám, ta radost, slzy radosti…už je to tak blízko, už vidíme manžela Katky, který čeká zhruba 300 metrů pod vrcholem, aby zdokumentoval závěr. Běžíme, možná to už jako běh nevypadá, běžíme, už jen pár schodů a jsme na vrcholu naší nejvyšší hory Sněžky (1603 m).

Ten pocit, který mám, nejde slovy popsat. Já jsem to zvládla. Odměna je veliká – krásné výhledy, skoro žádní lidé, je lehce po 18 hodině. Boucháme šampaňské, které nám sem Vítek donesl. Fotíme se, radujeme. Dnes jsme uběhly 43 kilometrů s nastoupáním 1980 metrů za 7 hodin 15 minut.

Hned přemýšlíme, kam poběžíme příště, nápadů by bylo… Teď nás ovšem čeká ještě 6,5 kilometrů dolů k autu, to už jen jdeme a povídáme, kocháme se západem slunce, fotíme, radujeme se a užíváme si ten pocit, který je uvnitř, tedy alespoň navždy zůstane v mém srdci.

V srpnu 2015 bych nevěřila, že uběhnu desítku či půlku. Teď už vím, že stačí jen chtít a poslouchat své tělo a srdce. Kdo by chtěl zažít něco podobného, může se k nám příště připojit. Poběžíme zase, ale jinam. Stojí to za to 🙂

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Scroll To Top
We use cookies to improve your experience on our website. By browsing this website, you agree to our use of cookies.