Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close

Můj boj s démony

Psal se rok 2009, kdy se rodiče rozvedli a mamka si našla přítele u Letovic, který měl menší statek. V srpnu jsme se přestěhovali k němu. Od září jsem měl v Letovicích nastoupit do 8.třídy základní školy. První den jsem měl nastoupit v 8.B, ale druhý den přišlo vedení, že mě přestěhují do Ačka. Tam ta nenávist začala. nikdo mě ve třídě nechtěl přijmout, což se trochu změnilo až nástupem do 9. třídy, kdy většina už mě přijala takového jaký jsem, ale s některými jsme se rozcházeli ve zlém i na konci 9. třídy. Před tím než jsme se rozešli, tak jsem si měl vybírat střední školu. Otčím mi řekl, ať se vyučím řemeslem a pak ať si dělám, co chci. Což byla veliká chyba. byli jsme se podívat na škole, kam jsem měl nastoupit.

Vše se jevilo super a já do té doby byl optimistou. Než jsem nastoupil na učňák, každému známý pod pojmem Metra Blansko. První ročník byl ještě v pohodě.

V 15 letech jsem se po víc jak roce vrátil k fotbalu, kde jsem vystřídal spoustu postů od obrany až po útok. Nakonec jsem se usadil jako brankář v krajském přeboru, i když začátky byly krušné, protože jsem si zvykal úplně na nový post, kdy jsme od většiny soupeřů dostávali hodně golů i navzdory vysokým porážkám jsme se v krajském přeboru udrželi. Skončila sezóna a byl čas přesedlat z žáků do dorostu.
Od letních prázdnin roku 2012 se mi svět zhroutil jako domeček z karet. Prvně se se mnou rozešla holka, kterou jsem opravdu miloval. Udělal bych pro ni vše na světě. Jenže to se jí nejspíš nelíbilo, tak mi dala košem. Poté jsme se začali hádat s otčímem doma. Neuznával moje koníčky. Pořád jenom viděl práci na statku.

Od září 2012 to začalo ve škole psychickou šikanou, kdy se mi posmívali, že ve fotbale sedím jen na lavičce a vymýšleli na mě různé posměšky.

Od roku 2013 bylo ještě hůře. Když se mě začínali vyptávat na sexuální praktiky, o který jsem se nezajímal, protože jsem holku neměl. Jednou mě i jeden spolužák fyzicky napadl, že jsem mu v tělocviku omylem nechal v cestě nohu, když jsme hráli fotbal.
Stupňovalo se to víc a víc a já už byl na pokraji svých psychických sil, když už jsem si začínal myslet, že jediná cesta z tohoto…… Napsal jsem kamarádce, že se jdu…… a ona mi hned napsala, ať to nedělám, že se sejdeme a promluvíme si. Dostala mě z toho nějakým zázrakem, za což jí budu do smrti vděčný.

První sezónu na postu brankářské jedničky jsme skončili na 2. místě v okresním přeboru těsně za postupem. V poslední sezóně v dorostu se konečně povedlo, na co všichni celé 4 roky tak dřeli. Vyhráli jsme okresní přebor a postoupili zpět do krajského přeboru.

V roce 2014 jsem v lednu začal darovávat krevní složky, poté jsem úspěšně ukončil učňák, ale psychika je poznamenána, buď do doby než potkám osobu, která mě bude mít opravdu ráda, nebo si následky ponesu do smrti. V ten samý rok jsem nastoupil na nástavbové studium na Masarykově střední škole v Letovicích, kde to pokračovalo v zašlých kolejích, kde mě opět moc nemuseli, ale spíš si mě nevšímali. Od učňáku jsem měl deprese min. 2 krát týdně, kdy jsem si vyčítal všechno možné a usínal až hluboko v noci. Na podzim se mi na fotbale stal nepěkný úraz, kdy jsem vyběhl proti soupeři z branky a jak jsme se střetli tak soupeř mi kolenem rozdrtil lícní kost a zlomil horní čelist.
Všichni v tu dobu, co mě znali říkali, ať se na to vybodnu, ale má touha po vychytání postupu do kraje byla větší a cca po měsíci jsem se zapojil do zimní přípravy.

Rok 2015 byl, se dá říct, zlomový. Prvně jsem vychytal klukům postup do krajského přeboru, i když návrat do branky byl těžký, protože ze začátku jsem se bál chodit na tréninku klukům pod nohy. Dával jsem si vždy nad hlavu ruku, kterou jsem měl zrovna volnou. V kraji další sezonu hráli mladší spoluhráči i já jsem nastoupil ke 2 utkáním. Protože neměli gólmana, tak jsem si zachytal v Dědicích u Vyškova, kde jsme díky spoustě nevyužitých šancích prohráli 2:1, ale za 14 dní jsme jeli do Drnovic u Vyškova a zachytal jsem si na národním stadionu. Navzdory patáliím, které mě potkaly při příchodu do šatny jsem zjistil, že nemám kopačky, tak jsem si to odchytal v botaskách, ale asi přinesly štěstí. Vyhráli jsme na národním stadionu 2:0 Složili jsme ženské družstvo, kde jedna z našich členek vytrvalostně běhala a měla úžasnou postavu. Tak to mě motivovalo k tomu, abych začal zatím jen tak pro sebe běhat. Chvíli po tom, co jsem začal běhat, jsem zjistil její jméno, podíval se na facebook, bohužel k mé smůle zasnoubená a o dost let starší, ale u běhu už jsem zůstal.

V roce 2016 jsem v září úspěšně dokončil poslední část maturity. Už jsem odběhl pár vytrvalostních závodů. V Brně na Runtour jsem měl tu možnost dělat vodiče nevidomému běžci, kdy jsem si spoustu věcí uvědomil, protože jsem konečně poznal život i z druhé stránky, kdy dotyční neměli v životě tolik štěstí jako já, ale i přes nějaký handicap žijí svůj život na plno a s úsměvem. V tu chvíli jsem věděl, že se mám daleko lépe a přesto se trápím v depresích z šikany na učňáku, ale zároveň mě pořád štvalo, že se mi s holkami nedaří.

V březnu roku 2017 než začla sezona jsem se rozhodnul vstoupit do Registru dárců kostní dřeně a získal jsem první plaketu hodnoty bronzové za 10 bezpříspěvkových odběrů. Do závodní sezóny jsem se obul na plno. Během sezóny jsem stihl 37 závodů v délce od 4,2km až po 21,1km. V dubnu jsem jel na celorepublikovou soutěž tzv. na zkušenou, ale dovezl jsem si z Ústí nad Labem titul 3. prodavač v republice mezi 1. ročníky. Odměnou za celoroční dřinu ve vytrvalosti mi bylo na okrese Blansko 1. místo v Hraběnka cupu a v celkovém pořadí 3. místo v kategorii junioři.

V roce 2018 jsem se do toho obul už od ledna, kdy jsem do této doby naběhal již přes 500km a začal jsem chodit na TRX, abych měl nějaký sport k vytrvalosti, jenž výborně doplňuje moji přípravu na nadcházející závody. Navíc od dubna jsem držitelem stříbrné plakety za darování krevních složek. Také jsem našel další motivaci v Anetě Synkové, že všechno jde, ale musí se jít za svým cílem velice tvrdě.

Toto velké díky patří Kateřině K. , Ivaně T., Verči U. A. , Anetě S. a hlavně týmu FyzioMarie, kteří mé koleno daly dohromady za 14 dní po tom, co jsem s ním laboroval už od listopadu. Děkuji všem, kteří mě srazili úplně na dno, abych byl ještě silnější, a děkuji těm, kteří mě nějak motivovali na sobě začít pracovat.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Scroll To Top
We use cookies to improve your experience on our website. By browsing this website, you agree to our use of cookies.