Sign in

close
Create an Account

Shopping cart

close

Mám roztroušenou sklerózu a běhám

Jsem nemocná a často říkám „no a co“. Není to tak dlouho, co jsem v časopise Run četla příběh o mladé ženě, která propadla i přes tuto diagnózu běhání a měla jsem pocit, jako by psala o mně. Stejné důvody, podobné pocity … Zkrátka a dobře, být nemocný neznamená vždy ortel nemožností, ale mnohdy je to naopak výzva dokázat sama sobě, čeho všeho lze dosáhnout, když to ještě jde.

K dyž jsem onemocněla bylo mi 21 roků. Psal se rok 1997 a já porodila svou první holčičku. Diagnózu roztroušené sklerózy (dále jen RS) jsem se dozvěděla půl roku po porodu, kdy přišly nečekané obtíže se zrakem a nenašla se žádná jiná objektivní příčina.
Na řadu přišla dávka kortikoidů a nejistota v tom, co bude dál. Jsem původním povoláním zdravotní sestra, a tak, jako je pro mnohé velkým strašákem onemocnět rakovinou, nesla jsem si i já, již ze studií, svého strašáka v podobě roztroušené sklerózy.
Měla jsem spolužačku, jejíž maminka touto nemocní trpěla. Já ji znala jen z vyprávění a fotek. Nebyla na žádné třídní schůzce, nepřijela na věneček do tanečních a neměla možnost účastnit se ani maturitního plesu. Nechodila. Nevím proč, ale vnímala jsem tuto nemoc jako zlou a zákeřnou, se kterou si lékaři nevědí rady, a každý pacient je odkázán jen k čekání, co a v jakém časovém horizontu se u něj pokazí.

Neexistovaly léky a nic nešlo předpokládat. Stále se jen v nevědomosti čekalo. Nechtěla jsem takový život. Nechtěla jsem si připouštět, že jsem nemocná a už vůbec ne to, že bych se měla nějak omezovat… A měla jsem strach, co se mnou nemoc může udělat a že to vlastně nemůžu nijak ovlivnit.

Díky svým skrytým pocitům strachu a beznaděje jsem se začala uspokojovat a uklidňovat jídlem. Bylo mi dobře vždy, když jsem jedla něco sladkého, a bylo mi zle vždycky chvíli potom, co jsem sladkost dojedla. Vyčítala jsem si svou nekázeň a kila, která šla nahoru. Necvičila jsem, neomezovala se v jídle a za pár měsíců byla jak koule.

Cítila jsem se zle a sebevědomí šlo hodně pod bod mrazu. Měla jsem nadváhu, neměla jsem fyzičku a styděla se za to, jak vypadám. A tak začal věčný kolotoč opakovaného hubnutí. Jojo efekty byly jako z učebnice. Teoreticky jsem vše věděla, znala, vyzkoušela. V praxi bylo ale vše mnohem složitější. Nedokázala jsem vydržet.

Co se léčby týče, tak v roce 2012 mi byly lékařem naordinovány injekce, které měly nemoc zpomalit, a já si tak třikrát týdně bodala do podkoží jehličky s interferony, které mi měly prospět. Začátek byl těžký. Často jsem mívala chřipkové příznaky a na kožní projevy snad ani nechci vzpomínat.

Po injekcích mi na kůži zůstávaly červené skvrny, někdy až modřiny, a já se celé roky styděla svlékat do plavek a nosit krátké rukávy. Ale protože přišla další aktivita nemoci, vysadili mi lékaři injekce vloni v září a zkoušíme něco nového, snad účinnějšího.

Největší zlom v mém sebeuvědomění a následně asi i v sebekázni přišel v roce 2017, kdy onemocněla moje maminka. Tatínek zemřel v roce 2014 na rakovinu zažívacího traktu a tehdy začaly uvnitř mne blikat první výstražné majáčky. Ale až s maminčinou nemocí a diagnózou rakoviny tlustého střeva jsem si řekla dost. Nejenom, že mám RS, ale ještě k tomu všemu ta těžká genetická zátěž a mé neuvážené stravování.

Měla jsem za sebou nějaké pokusy o detox organismu, který jsem podstoupila pod vedením léčitele a následně se pak čistila sama podle doporučení z knihy Antónie Mačingové.

Hubla jsem a zase přibírala a každou ataku nemoci RS jsem si pěkně zajedla sladkostmi. Uklidňovala jsem se jídlem a nesnášela jsem běhání. Přišlo mi zbytečné, náročné, a tak nějak bezduché a prázdné. Jak jsem se ale tenkrát mýlila…

V roce 2018 jsem začala koketovat s nízkosacharidovým stravováním. Hodně jsem o tom četla, hledala informace na facebooku i na internetu a zaregistrovala se v jedné facebookové skupině, kde jsem pročítala zkušenosti a každodenně hltala inspiraci. V okamžiku, kdy jsem si vyčistila zažívací trakt před kolonoskopickým vyšetřením, jsem se už k dřívějšímu stravování nevrátila.

Začala jsem hodně přemýšlet nad tím co jím a začala jsem si chystat krabičky s jídlem na další den, abych měla vždy při ruce zdravé jídlo i mlsání. Vyplatilo se. Zhubla jsem a díky zdravému jídlu přišla i nová energie. A společně s tou energií a možná i díky zviditelnění všech těch běhání chtivých nadšenců, jsem to zkusila i já.

V loňském roce jsem běhala jen občas. Spíše jsem s během tak nějak koketovala. Občas jsem jezdila na kole, hodně jsem začala doma cvičit a moje tělo se začalo formovat. Přidávala jsem si pořád víc a víc aktivity, hlídala si jídlo a díky tomu všemu se cítila stále lépe.

Pak jsem zjistila, že běhání je vlastně jediná aktivita, kde úplně vypnu hlavu od všech starostí a myslím jen na dýchání, pohyb celého těla a snažím se být lepší a výkonnější, než jsem kdy čekala. Možná se z toho stává taková malá závislost, ale jsem za ni vděčná. Když mám chuť vyběhnout, tak prostě vyběhnu. Když potřebuji odpočívat, odpočinu si.

Protože ta únava je někdy opravdu nepřekonatelná. Bohužel je to jeden z projevů, který se u RS objevuje a nejde ničím ovlivnit. Zjistila jsem, že spánek nepomáhá, nic nedělání neumím a bere mi energii. Jediné, co mi vrací pozitivitu a pocit že žiju, je právě sport, konkrétně běhání.

Unavené svaly možná regenerují déle než u zdravých běžců, ale ten pocit překonání sebe sama a uvědomění si posunutí vlastních hranic je nenahraditelný.

Lékaři to neslyší úplně rádi a často říkají „hodně odpočívejte“. Ale o jaký odpočinek se vlastně jedná? Mám ležet na gauči a sledovat TV? Nebo mám spát víc jak 8 hodin denně a pak zase polehávat? Naučila jsem se poslouchat své tělo a znát maximální hranice vlastních možností. Mám psychicky náročnou práci, někde uvnitř hlodá červíček nemoci a chvíle, kdy mohu prostě žít, jsou k nezaplacení.

A tak běhám. Běhám, protože mohu být alespoň chvíli jen já sama se sebou. Běhám, protože v tom tichu běhu se nabíjím novou energií. Běhám, protože dnes ještě můžu. Dnes je mi 42 roků, mám dvě úžasné dcery (22 a 10 roků) a každý den mohu vstávat s vědomím nemoci a šetřit se, abych dlouho vydržela. Ale zaručí mi někdo, že to tak skutečně bude? Nezaručí. Ale já žiju tady a teď a chci od života maximum všeho, co mi může dát.

Nepotřebuji v běhu vyhrávat a dostávat medaile za přední příčky, ale potřebuji výzvy, které mohu zdolávat. Všemi těmi výzvami jsou pro mě výběhy do okolí, kdy překonávám svou počáteční nechuť a lenost a jsou to závody, kterých se mohu účastnit. Někdy běhám charitativní běhy, jindy zase řeším terén a přírodu, kde se závod koná a podle toho vybírám, a v neposlední řadě jsou to kilometry, které chci překonat. Každodenně tak vítězím sama nad sebou a vítězím zatím i nad svou nemocí. Nemám tu nejmenší chuť to vzdát. Děkuji všem za inspiraci k běhu a děkuji všem, kteří neřeší rychlost a kilometry. Běhám prostě pro radost a běhám, protože se nechci nechat tou nemocí doběhnout.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? SDÍLEJTE HO
Share on facebook
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Scroll To Top
We use cookies to improve your experience on our website. By browsing this website, you agree to our use of cookies.